Poprvé a naposled...

8. listopadu 2010 v 8:00 | story |  Story
Ozvalo se drnčení budíku a já leknutím málem spadl z postele. "Fuj, to byl ale blbej sen." mumlal jsem si pro sebe, ještě celý ospalý a se zalepenýma očima. Když už jsem byl v koupelně, abych si vyčistil zuby, ozval se znovu. S pusou plnou zubní pasty jsem vyběhnul, abych ho už definitivně umlčel.

Zbytek dne pak probíhal naprosto normálně, bez větších malérů, kterých někdy mívám až dost. Při cestě ze školy se mi v koutku oka zableskla jakási růžovo-červená skvrna. Při bližším pohledu jsem zjistil, že se jedná o plakát pouti, která se bude konat nedaleko od našeho města. Pouť s mnoha atrakcemi, houpačkami a obří horskou dráhou. Ale to, co mne zaujalo nejvíce, byl strašidelný hrad. Na plakátu sice stálo: "Nejstrašidelnější hrad v Evropě", ale těch už tady bylo…
O týden později na to náhodou přišla ve třídě řeč. Spolužáci říkali, že vsadí sáček bonbonů, když tam Lucka půjde. Ona byla už od první třídy takový strašpytel. Na táboře jsme jí s kluky vždycky strašili a ona pak s pláčem utíkala žalovat paní učitelce. Bylo mi hned jasné, že tam Lucka nepůjde, proto jsem se nabídl, že tam půjdu s ní. Nejdřív se červenala, pak se jí zalily oči slzami a nakonec řekla, že teda půjde, ale jen, když s ní půjdu i já.
Protože to byla veliká událost dne, jela ten den skoro celá třída s námi. Ihned po škole jsme nasedli do prvního autobusu, který jel přímo na zastávku vedle poutě. Veliký dvoupatrový hrad byl vidět už kilometr před zastávkou, jeho špičatá věž málem protínala oblohu. Všichni se náramně bavili, jenom Lucka, chudáček, schoulená na sedadle, se sklopenou hlavou něco tiše šeptala.
Už stojíme před tím vysokým hradem, všichni natěšeni, jaká to bude legrace, jenom chudák Lucka. Bylo na ní vidět, jak postupně zelená. Za povzbuzování celé třídy mě chytla pevně za ruku a nastoupili jsme do vozíku. V této chvíli už byla skoro modrá. "Prosím tě, neboj se, vždyť to jsou jenom figuríny a umělotiny." chtěl jsem jí trošku povzbudit. "Nebudeš se mi smát, když budu ječet, viď že ne?" Neodpověděl jsem, jen jsem jí položil ruku na ramena a už jsme jeli.
První zatáčka nic moc, pár pavučin nás pohladilo po vlasech. Na další se na nás otevřel hrob, ze kterého vylezl ohavný umrlec s uříznutou hlavou. Trochu jsem se vyděsil, ale snažil jsem se to nedávat najevo. Ale už tu byla další zatáčka a v ní mumie bez nohou, s rukama nataženýma před sebe, div mi nevypíchla oko. Zase pavučina. V tom se vozík náhle zacukal a zastavil. Levou ruku jsem měl sevřenou jako ve svěráku a holčičí křik musel být slyšet snad až k naší škole. Nad námi se objevila ohromná postava strašně ošklivého šaška vydávající příšerné zvuky. Během té strašlivé scény se na nás cosi sesypalo. V tu chvíli jsem nejspíš na okamžik přišel o svou ruku a o oba ušní bubínky. Vozík se opět rozjel. Projeli jsme další pavučinou a už bylo vidět denní světlo. "Konečně venku!" oddychl jsem si, když jsme za jásotu a potlesku naší třídy vyjeli ven. Pohled na Lucku byl nezapomenutelný. Tak bílého človíčka jsem v životě neviděl. Ale zvládla to! Jakmile vozík zastavil, vyběhla ven a za sprchou nadávek jsem dokázal zaznamenat pouze: "Tak tohle bylo poprvé a naposled! Jak já vás všechny nenávidím!" a utíkala někam pryč. Nějaké holky se rozběhly za ní. Pak jsme si šli s kámoši zařádit na autíčka a další den jí ve škole za tu odvahu dali pytlík bonbonů a od každého dostala nádhernou velikou voňavou vystřelenou růži ze střelnice. Byla ráda.
Dnes už z toho máme oba legraci, když si na to vzpomeneme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-