Jakub poutník - část 2/2

17. ledna 2011 v 8:00 | story |  Story
book


Jakub se vlekl celý den. Konečně k večeru dospěl k jakési samotě. Až u samého stavení poznal skrze mlhu otcovský dům. Matka ho nepřivítala zrovna vlídně. Jakub byl k smrti unaven, tak unaven, že beze slova klesl na lůžko a usnul. Hůl mu vypadla z ruky, ale matka ji nezvedla. Hrozila se jí.

Pak přešel týden. Hůl stála klidně ve schránce na zdi, i když si Jakub nemohl vzpomenout, že by ji tam uložil. Od té pouti se hodinám vyhýbal na deset kroků.

Ale v pátek ráno sotva vstal, ocitla se hůl v jeho ruce a hoch musel na pouť, jako týden předtím. Bez zastávky, bez oddechu, proti své vůli. Teprve k večeru ho nohy zanesly k domovu. Byl na smrt zemdlen, chvěl se po celém těle, byl bledý a zoufalý. Celé dny nepromluvil ani slova. Ale, mluvil-li, byla hrůza ho poslouchat. Chodil vesnicemi a četl lidem ve tváři, zda se dožijí roku, na staveních viděl, kdy padnou za oběti požárům, na polích, kdy je zničí krupobití. Hůl ho prostě donutila všude vidět bídu. A tak každý pátek musel Jakub na pouť. Tisíckrát matka i Jakub hůl prokleli a marně přemýšleli, jak se jí zbavit.

Konečně měla matka nápad a Jakub ji poslechl. V pátek, když zase chodil krajem, vešel do jednoho hostince a postavil hůl do kouta. Najedl se, napil, zaplatil a odešel. Hůl nechal jako náhodou stát v koutě. Neušel však ani třicet kroků a za ním se ozvalo: "Pane! Počkejte, počkejte! Zapomněl jste si hůl!" Poctivý hostinský sotva dechu popadal, mu ji podával. Jakub se vlekl dál, v ruce poutnickou hůl. Přišel k divoké říčce a tu mu hlavou projela spásná myšlenka. "Tak, a teď se tě zbavím!" a mrštil holí do vody. Ponořila se, vyplavala, vinula se vlnami jako had. S lehkým srdcem došel Jakub domů. Ale sotva vkročil do místnosti, nemohl odolat, ani nevěděl jak, otevřel schránku na zdi a představte si! Utopená hůl stála na svém místě. Ve tmě se blyštilo zářné znamení svatého kříže. Přišel další pátek a Jakub zase musel na pouť. I když schránka byla pevně zamčená, hůl se mu ocitla v ruce, aniž se pohnul jediný hřeb. A tak to šlo týden co týden, každý pátek.

Jakub chřadl a ztrácel naději. Chtěl hůl rozsekat, ale sekera se přerazila. Chtěl ji přiložit do pece, ale oheň jí neublížil. Dvaapadesátkrát tak musel putovat a už sotva žil. Tváře měl jako z popela, lesk očí pohasl a každý mu věštil blízkou smrt.

V noci ze čtvrtka na třiapadesátý pátek měl Jakub podivný sen. Hůl sama vyšla ze schránky, přiblížila se k němu, a pravila:

"Jakube, slyš! Jsem stará, prastará hůl. Se mnou v ruce přešel náš praotec Jordán, mě držel v ruce Mojžíš, když hovořil s Bohem. Potom jsem přešla do ruky Áronovi a proměnila se v hada, který spolykal hady kouzelníků Faraonových. Pak jsem se vrátila Mojžíšovi a na jeho pokyn rozdělila Rudé moře. Dvakrát mnou Mojžíš udeřil o tvrdou skálu, až vytryskl mocný pramen a napojil žíznící lidi a zvířata bloudící pouští. Čí jsem teď, to hochu nepochopíš. Ale zhřešil jsi, když jsi vzal poutníkovi jeho oporu. Teď jsi potrestán a víš, jak pouť světem bolí. Je ti však odpuštěno, Bůh se nad tebou smiloval."

Po těch slovech hůl zmizela, a Jakub pocítil, že je mu lépe. Ráno se probudil a byl jako znovuzrozený. A když potom hledal hůl, nebylo po ní ani památky. Byl Velký pátek, den Vykoupení.

-----------------------------------
Obrázek: http://etc.usf.edu/
Příběh: Dědečkovi pohádky, podle lidových pohádek napsal Tomáš Vondrovic, z mluveného slova jsem přepsal já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-