Ruka osudu

15. srpna 2011 v 8:00 | gms |  Story
Nebylo jí ani třicet, ani dvacet. Bylo jí teprve patnáct let. Jednoho krásného slunečného dne seděla nehnutě na parapetu okna a z výšky sledovala provoz na místní slinici. Jemný vánek jí čechral pramínek vlasů a proud čerstvého vzduchu jemně hladil po tvářích. Ptáci na místním stromě zpívali veselou písničku a lidé chodili stále sem a tam, tam a sem. Seděla a přemýšlela, proč se to stalo zrovna jí. Proč, proč? Nemohla unést tu tíhu, to těžké břemeno ji táhlo směrem dolů, do ulice, mezi ta auta. Ale to přeci nemůže, co její

kamarádi, co rodiče? Co všichni ti lidé, se kterými prožila tolik nádherných dnů plných radosti a zábavy? Jakýsi provaz jí opět táhnul opačným směrem, zpátky do pokoje. Ale s tím přeci nemůže dál žít, vždyť by se za to musela stydět, nemohla se nikomu podívat pořádně do očí. Její oči se zalili slzami a neviditelná ruka ji opět táhla do ulice. A co všechny ty věci, které se naučila? Co ty roky strávené ve škole? To měo být celé k ničemu? Přeci musí existovat nějaká možnost! Neviditelné lano se opět napnulo a táhlo dívku zpět do pokoje. Vtom přešel přes slunce mrak, a náraz průvanu shodil dívku ze sedmého patra panelového domu přímo mezi ta vozidla. Ptáci, jakoby utichli, lidé se zastavovali a vystupovali z aut, koukali z oken okolních domů. Ležela tam, v kaluži krve a jejích šatech, ve kterých přišla ze školy. Proč to chtěla udělat? Co jí k tomu vedlo? Proč za ní rozhodl osud? O tom se můžeme jen dohadovat. Je možné, že to bylo kvůli klukovi, který se s ní rozešel. To už se ale nikdo nedozví. Nerozhodla o tom sama, pomohl jí osud, který předčasně ukončil její rozhodování. Osud, nebo náhoda? Co když to bylo předurčeno? Co kdyby se s tím přeci jen nemohla vyrovnat a musela s tím celý zbytek života žít? Co kdyby už neměla být kvůli tomu v životě nikdy šťastná? Co kdyby, co kdyby...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-