Zpověď modelky

29. července 2013 v 8:00 | gms |  Story
Jsem hezká. Já to vím. Už od narození. Rodiče ze mě měli radost a proto mě maminka už od základky vedla k tomu, abych nebyla šedou myší v naší třídě. Když jsem šla po chodbě, skoro každý kluk se za mnou otočil. Jak to vím? Na chodbách jsme mívali takové nástěnky chráněné sklem. A když jsem se tam občas prohlížela, měla jsem z odrazu krásný přehled, co se děje za mnou.

Jinak, ve škole mi to moc nešlo. V té době jsem měla čtyřky a byla to bída. Trochu mě to štvalo, protože jsem mezi ostatníma holkama byla ta "hloupá pipka" nebo "namyšlený fiflena", ale kdybych věděla, že jednou budu mít pětky, určitě by mě to tolik nemrzelo. Chápete mě že jo?... Také se kolem mě občas motaly docela ošklivý holky a dělaly, že jsme kamarádky. Co jsem jim na to měla říct? Nemohla jsem jim přece říct, že se spolu nemůžeme bavit, protože jsou ošklivější a nerozumí tolik módě. Myslíte si, že jsem zlá, když o někom říkám, že je ošklivý? Možná to zní ode mě hnusně, ale řekněte sami - když porovnáte dva kluky - jednoho pěkného, s vypracovanou postavou, modrýma očima a hustou blonďatou hřívou s jedním obtloustlým brejlatým a smradlavým, tak mi neřikejte, že jeden z nich není ošklivější. Snad už mě chápete. Můžete říct, že ten první je hezčí, ale kdybych předtím já o sobě řekla, že jsem hezčí, budu vypadat, že myslím jen na sebe, ale přitom jsem mluvila o právě o nich. Navíc, nemohu za to, že nejsou tak krásné jako já. A ne, kamarádky být rozhodně nemůžem. Bála jsem se, abych nesestoupila na jejich úroveň.


Měla jsem plný šatník těch nejkrásnějších věcí, které tehdy rozhodně dokázaly zaujmout. Ale ne že by mi to všechno nakoupili rodiče. Občas mi něco dali, k Narozeninám, Vánocům a tak. Ale hodně věcí jsem měla od kluků, se kterými jsem tak "naoko" chodila. Bylo krásné pozorovat ty nadržené tváře, když jsem v obchodě vyšla z kabinky, trochu se zavrtěla a oni vždy hned tasili peněženky. Faktem ale je, že ne všichni to vydrželi. Někdo mi koupil jenom halenku, jiní celou soupravu. A proč to dělali? Já sama nevím. Asi proto, že jsem krásná?

Možná si myslíte, že jsem pěkně vypočítavá mrcha, ale věřte mi, že jsem nikdy nikoho nenutila. Vždy to byla jejich svobodná vůle, jít se mnou nakupovat. A sex? Kdepak. Nejsem laciná holka, která by si chtěla užít s každym. Na to si sebe příliš vážim. Až přijde ten pravý, bude mít to štěstí a třeba spolu založíme rodinu.

Byly jsme docela chudá rodina. Bydleli jsme v paneláku a neměli na to kupovat si drahé věci. Proto mě maminka jednou přihlásila do místní soutěže krásy, kterou jsem nakonec vyhrála. Dostali jsme pár peněz, ale ty jsme investovali do mého rozvoje - kariérního. Díky výhře mi přišla první nabídka na modeling v jedné malé agentuře. Byla jsem šťastná, že se něco začíná dít.

Honoráře byly krásné, ale začaly mi pak chodit také jiné nabídky od jiných agentur, a dokonce i těch známějších. Takže jsem pak vybírala už jen podle peněz. A že nabídky byly stále vyšší a vyšší. Začala jsem se objevovat na různých plakátech, v reklamách a časopisech. Najednou jsme měli všeho dost. Díky penězům jsme si mohli dovolit všechno. Drahé speciální auto, rodinný bezbariérový baráček u moře. Prostě jsme začínali žít v luxusu.

Jeden čas bylo období, kdy jsem se musela v jídle hodně držet, protože mi nehorázně moc začalo chutnat tučný jídlo. Popravdě, ani nevím proč. Musela jsem místo jídla jíst vatu a papírové kapesníky - ty nearomatické, abych něčím zaplnila žaludek. Bylo to sice nechutné a občas jsem zvracela, nicméně váhu mi to udrželo a sytá jsem byla. Ale, cítila jsem se slabá. Bylo mi jasné, že to nevydržím dlouho. Ale musela jsem vydělávat, abychom mohli vydělané peníze použít na tu léčbu.

Ano, léčbu. To jsem neříkala? Ana. No všechno bylo takhle - rodičům jsem odváděla vždycky nějakou část ze svého příjmu, protože vím, že za vše vděčím jim. Když mi bylo osmnáct, našli u matky nález. Zhoubný nádor. A musela se léčit. Byla to hodně nákladná léčba. Bohužel, po čase skončila na vozíku a museli jsme pro ní zařídit celý dům a koupit speciální auto, aby mohla normálně žít. To také nebylo zadarmo. Ano, ten dům o kterém jsem předtím psala. Ten u moře. Ale proč u moře? K tomu se ještě dostanu.

Po nějakém čase v tom modelingu jsem si našla toho pravého. Neměl sice hodně peněz a nebyl jako ti kluci, co na mě zírali a tasili peněženky, jenom aby uspokojili mě a jejich ego být "někým". Tohle byl ten mých snů. Není to pan "dokonalý". Protože žádný takový neexistuje. Nemá svaly, ani nechodí do fitka, nemá ani modré oči, ani nemá dlouhé blond vlající vlasy. Je to úplně normální člověk, oči má zelené, vlasy hnědé, na krátko střižené a občas si zasportuje. Není to ani vižle, ani nějaké ořezávátko. Prostě tak akorát. A co hlavně - má mě rád. Každý máme své chyby. I já a připouštím to. Nemůžeme se stále honit za nějakým ideálem... No ale to jsem hodně odbočila. Vrátím se k tomu, proč vlastně barák u moře.

Náš syn, jsou mu čtyři roky, má astma. Bohužel, v hodě kritickém stádiu. Začalo to nevinnou alergií na pyl a postupně se to zhoršovalo. Doktoři radili jediné - odstěhovat se někam na čerstvý vzduch, kde není tolik pylu. Zbyla nám jediná možnost - odstěhovat se k moři. Chlapec sice jěště nějaké příznaky má, ale to prostředí mu jednoznačně pomáhá.

Byla jsem jedináček a jediným mým pokladem byla rodina. Nikdy jsem na ně nezapomněla. Když rodiče odešli z našeho světa, cítila jsem se opuštěná. Opuštěná, ale byla jsem ráda, že jsem jim mohla poskytnout to nejlepší i za cenu několika vat a papírových kapesníků k snídani. Oni to vlastně ani nevěděli. Nechtěa jsem je tím znepokojovat, nechtěla jsem, aby se trápili, co s námi bude. Chtěli by mě chránit, ale tím by uškodili hlavně sobě, protože veškeré jejich příjmy byly ty ode mě. To jsem jim nemohla udělat... ale dost už, derou se mi slzy do očí.

Když už jsme nemuseli platit drahou léčbu, začínalo nám konto pěkně tučnět. Tak co s tím? Můj muž mi říkal, abychom si to ušetřili, na důchod, až nebudeme moci sami vydělávat, abycom měli z čeho žít. A měl pravdu. Víte, za svoji kariéru jsem potkala hodně jiných modelek, většinu mám ještě na facebooku a řeknu vám, že jeho nápad ušetřit si ty peníze mě jen utvrdil v tom, že mě opravdu miluje. Možná byste se divili, ale některé své kamárádky už sotva poznám na jejich profilové fotce. Mají liposukci, plastiky rtů, očí, uší a kdo ví, čeho všeho možného. Jako jo, narozdíl ode mě si prodloužili kariéru o pár let, ale o těch utracených penězích ani nemluvě. Některé se dokonce i zadlužili, protože se plastiky staly jejich posedlostí. Je mi jich líto. Ty "starší" už raději ani profilovku nemají, protože se za sebe stydí. Občas mi volávala jedna taková a brečela do telefonu, že se na sebe nemůže podívat ani do zrcadla, jaká to je zrůda. Měla dokonce i noční můry, ve kterých viděla, jak nad jejimi fotkami z časopisu masturbuje nějakej oplzlej tlustej brejlatej smraďoch. A ona s tím nic nemůže dělat, protože je dostupná všem. No hrůza. Uklidňovala jsem jí, ale co to bylo platný?

Když už se jeden čas dlouho neozývala, přišlo mi to divný. Když pak zmizel i její profil na facebooku, už jsem zpozorněla a začala pátrat. Možná asi už tušíte, ale pro mě to byl tenkrát šok. Zřejmě už to psychicky nevydržela a proto skočila. Dopadla na zem a... no byla to hrůza. Přímo na beton. A byly vidět i ty plastické věci, které měla voperované v těle. No, při tom pohledu jsem zvracela. Nebylo to vůbec nic hezkého. Jenom jsem se přitulila k mému milému a tiskla se k němu, co to šlo. On mě objal a utěšoval.

Jestli jsem někdy v minulosti udělala chybu, to nevím. Možná jsem někoho urazila, naštvala, nebo znechutila, ale nyní jsem šťastná za to, co je. Lidé jsou různí a každý je originál. Nemůžeme soudit všechny podle jednoho.

"Každý máme svůj osud a někdy i věci, které děláme a které ostatním přijdou nesmyslné, nebo ubohé, mají svůj opodstatněný důvod. Záleží na tom, jaké pravdivé informace lidem poskytneme."



Podobné články

Život s modelkou (27.1.2014)
Patrikův příběh lásky, kariéry, a utrpení.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Žanet Žanet | Web | 29. července 2013 v 8:32 | Reagovat

Poutavý příběh, přečetla jsem ho od začátku do konce :).

2 Michelle Donutte † Michelle Donutte † | Web | 29. července 2013 v 8:47 | Reagovat

Škoda,že nevíme kdo jsi..Ale o to v tomhle příběhu nejde.Nesnaším takové namachrované barbínky,co si važí jenom sebe a s ostatníma,které krásou nejak neoplívají serou a smějou se.Hold,každý krásu nemá jako miss Univerz :D

3 Camelia Camelia | Web | 29. července 2013 v 9:03 | Reagovat

Zajímavé. Opravdu zajímavé.

4 Michelle Michelle | Web | 29. července 2013 v 9:07 | Reagovat

zajímavý příběh. ale z vlastních zkušeností vím, že zdaleka ne všechny jsou hloupé ;) i když pro některé hloupé je krása záchranou.

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 29. července 2013 v 9:15 | Reagovat

Je to zvláštní...ten život... přečetla jsem si to celé a nevím, co bych k tomu řekla. Je to poprvé, co se setkávám s takovým lidským osudem ^^

6 Míša Míša | E-mail | Web | 29. července 2013 v 10:11 | Reagovat

Vážně skvělý článek! Moc dobrá myšlenka ...

7 Míša Míša | Web | 29. července 2013 v 10:15 | Reagovat

Byl to těžký život, ale překročení tolika překážek dokáže člověka vytrénovat na ty další, co přijdou.

8 Kate Kate | Web | 29. července 2013 v 10:58 | Reagovat

Zaujímavý príbeh.. mňa osobne zaujímajú takéto "príbehy zo života".. za každým správaním a názorom, či postojom k danej veci (nielen) modeliek stojí podľa mňa najmä výchova, tá "domáca atmosféra", alebo potom aj nejaká "príhoda z detstva"..

9 ondra ondra | E-mail | Web | 29. července 2013 v 11:01 | Reagovat

pěkný příběh :-)

10 es ef es ef | Web | 29. července 2013 v 11:29 | Reagovat

Zajímavý příběh.

11 WhitEvil/taková normální ještěrka WhitEvil/taková normální ještěrka | Web | 29. července 2013 v 11:47 | Reagovat

nádherný příběh. Je procítěný a detailní.
moc se mi líbí.. :-)

12 moje-dimenze moje-dimenze | Web | 29. července 2013 v 12:28 | Reagovat

Zajímavé, budu o tom přemýšlet!

13 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 29. července 2013 v 12:53 | Reagovat

Docela zajímavý příběh, ale proč jsou brejlouni vhazováni furt do škatulky "nehezkej člověk"? :D

14 Sage Sage | Web | 29. července 2013 v 13:14 | Reagovat

zajímavý, hezký :-)

15 sayhey sayhey | Web | 29. července 2013 v 13:58 | Reagovat

Příběh jsem nedotečetla, unavil po tom co jsem asi po 4x přečetla že jsi krásná.

16 ellie. ellie. | Web | 29. července 2013 v 15:14 | Reagovat

celý život, kdykoli mi někdo nadával nebo se mi smál, nikdy jsem jim to nevracela. ostatní mi říkali, ať bojuji, ať jim dám co proto, ale já jsem jen odpovídala, že oni mají vlastních problémů dost a takhle si je jen kompenzují. nezáleží na tom, jestli je člověk brýlatý šprt nebo růžový modelka. každý má v životě nějaký svůj - třeba i maličký - problém.

příběh mi přijde zajímavý, ale modelka mi přijde dost povrchní a materalistická. můj názor.

17 Natas Natas | Web | 29. července 2013 v 16:12 | Reagovat

:)

18 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 29. července 2013 v 16:40 | Reagovat

Zajímavé, ale dost mě šokovala ta povrchnost, aspoň v první polovině textu.

19 MarMar MarMar | E-mail | Web | 29. července 2013 v 17:07 | Reagovat

Přečteno jedních dechem :) Přesně jsem si přitom říkala "nesuď knihu podle obalu" :) I když jsou takové hezounky hloupé ale atraktivní, tak mohou mít taky těžký život.

20 Evil Evil | Web | 29. července 2013 v 18:33 | Reagovat

tak to bylo moc hezký :)

21 Sarah Rose Sarah Rose | Web | 29. července 2013 v 21:38 | Reagovat

Užasný príbeh .. Je dobré že táto osoba ostala taká aká bola...Strašne obetavá voči rodine .. Ja by som kapesníky nejedla.

22 Aki Mitsuko Aki Mitsuko | E-mail | Web | 29. července 2013 v 23:04 | Reagovat

Mě to moc nezaujalo, do konce jsem to přečíst nedokázala, protože mi bylo špatně z těch keců, jak jsi krásná a máš nejhezčí hadry a každej tě chtěl.. právě takový lidi jako ty mi udělali ze základky peklo.

23 Alis Alis | 30. července 2013 v 0:32 | Reagovat

[15]: [22]: Lol.

Inšpiratívne. Veľmi dobré napísané.

24 denicee denicee | E-mail | Web | 30. července 2013 v 0:37 | Reagovat

Moc hezká zpověď modelky a velice zajimavý příběh. Přečetla jsem si ho celý a nemohla jsem vynechat ani jediné písmenko. Ze začátku jsem si myslela, že je to další namyšlená panička, která si myslí, že jí svět leží u nohou a může si s lidma mávat jak chce. Jediné co mi vadilo je to, že když si myslí, že lidé jako ona (krásný) se nemůžou přátelit s ošklívými. Tak co to pane bože je za svět?.. To nepochopím. Nezajímá mě jak vypadá člověk z venku ale zevnitř.

25 Zee King Zee King | Web | 30. července 2013 v 11:08 | Reagovat

Tento Tvůj článek jsem přečetla skoro jedním dechem od začátku až do konce - gratuluji! Fakt se ti povedl! ;-) Těším se na další! :-)

26 zpravar zpravar | Web | 30. července 2013 v 20:00 | Reagovat

[1]:, [3]:, [6]:, [9]:, [10]:, [11]:, [12]:, [14]:, [20]:, [23]:  Děkuji :)

[4]: Koneckonců, k čemu je hloupým krásným lidem chytrost, když můžou mít co chtějí jenom díky přírodě, že? :)

[7]: aneb jak říká Rocky: "Neni důležitý, kolik ran schytáš, ale kolik jich vydržíš..." :)

[8]: V tom s tebou musím souhlasit :) Je to hodně o výchově rodičů :)

[13]: Tak nejde zrovna jenom o brejlouny, ale o tu kombinaci s tlustým a smradlavým... I když... no... proti gustu.... :)

[15]: Škoda. Možná se někdy i z nudného děje může nakonec vyklubat zajímavý příběh :)

[16]: Děkuji za názor :)

[18]: Povrchnost, namylšenost a pýcha. Bohužel špatná vlastnost některých krásných lidí.

[19]: Přesně tak :) Vystihla jsi to dokonale :)

[21]: Ono záleží na úhlu pohledu, protože hodně záleží na tom, kam až jsi schopná zajít pro záchranu člena rodiny :)

[22]: To mě mrzí. Lidé bohužel nejsou všichni stejní.

[24]: A to je bohužel ta povrchnost... Děkuji za názor :)

[25]: Děkuji za přečtení :) , bohužel, takové příběhy se u mne vyskytují opravdu vzácně...

27 janl janl | 19. července 2014 v 23:09 | Reagovat

Lol

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-