Experiment: Monstrum 2 (1/2)

14. října 2013 v 8:00 | gms |  Story
Byla malá a tlustá. A přišlo jí normální, že nemá žádné kamarádky, se kterýma by chodila po nákupech. Však také sama nerada něco kupovala. Hlavně oblečení. Nejspíš se styděla za ty velikosti. Proč ale nebyla oblíbená u ostatních tak, jako ostatní její spolužačky? Šprtka sice nebyla a prospěch měla průměrný, ráda se bavila s lidmi, ale oni s ní ne. Ráda si o přestávkách četla a občas zaslechla, jak se její spolužačky baví o klukách: "Tak si představte, že mi na badoo napsal zase nějakej tragéd a chtěl se seznámit." "No a cos mu napsala?" "Nic, že nemám zájem, jako u ostatních. Už mě to nebaví pořád číst emaily od nějakých cizích lidí, co se neumí seznámit normálně." "No to jo, taky mě to občas štve. Přemýšlela jsem, jak tomu zabránit, ale napadlo mě jenom zrušit si profilovku." na to její kámoška. "No to teda ne. Když už mám někde profil, chci tam mít fotku, kde je vidět, že jsem hezká."


Myslela si o nich své a dál četla příběh z nově vydaného románu. Takhle to bylo skoro každý den. Jednou ale do třídy přistoupila nová spolužačka. Nebyla ani hezká, ani ošklivá. Alespoň tak jí připadala. Na klucích ze tříby nebyl vidět žádný veliký údiv a tak jí bylo jasné, že na tom bude asi stejně jako ona. Váhou by i možná odpovídala.

Uběhlo pár měsíců a z Moniky a Pavlíny se staly nejlepší kamarádky. Společně chodily ven, četly si a povídaly o životě, o škole, někdy i o klukách. Ale to jen příležitostně.
Jednou, když se zase takhle procházely parkem, se Pavlína zeptala Moniky: "Poslyš, co ty na to, kdybychom se sebou začaly něco dělat?" Monika jenom nahodila nechápavý pohled a Pavlína pokračovala: "Mylsím s naším tělem. Jenom tak, prostě pro radost, si občas zajezdit na kole, zajít do fitka, třeba se nám to zalíbí a bude to náš nový koníček." "No o tom silně pochybuju... Vždyť se na nás podívej, kdybychom přišli někam do fitka, všichni by strachy ped našimi kily utekli." "Ale ne, tak jsem to nemyslela. Prostě to jenom zkusit, za to přeci nic nedáme. A když budeme dvě, půjde nám to lépe." "No, zkusit se má všechno a možná máš pravdu."

Když poprvé přišly do té budovy a viděly všechny ty stroje, nestačily se divit, co všecho tam je. A ti lidé na těch strojích... Asi se začaly červenat, ale chvilku na to k nim přišla instruktorka a vše jim vysvětlila. Když se trochu víc seznámily a daly se do řeči, zjistily, že instruktorka byla kdysi stejná jako ony a také něvěděla, co jí čeká. A když holky pochopily, že zkusit to opravdu cenu má, žačaly chodit pravidelně. A jak na začátku Pavlína říkala - stalo se to jejich novým koníčkem.

Jednou o přestávce, když přecházely po chodbě do jiné třídy, se stalo něco neuvěřitelného. Jeden kluk, který šel naproti nim, se usmál a pozdravil je. Byly z toho na větvi a nevěděly, co to mělo znamenat - jestli to bylo jako výsměch, nebo jestli se s někým vsadil, a nebo, jestli to myslel upřímně. Spekulovaly nad tím celou další hodinu a když o přestávce zase přecházely a míjely toho kluka, zeptaly se, jak to myslel. "Upřímně." a usmál se. "Všiml jsem si, že jste týden co týden krásnější a chtěl jsem vám to nějak dát najevo." Holky zčervenaly, poděkovaly a utekly do třídy. Nevěděly, co si mají myslet. Chtělo se jim brečet a chtělo se jim smát.

Po několika dnech se jim vše uleželo v hlavě a záliba ve fitku se přesunula na přední pozice. Chodily tam rády, když viděly výsledky. Viděly výsledky nejen na klucích, kteří po nich začali pokukovat, ale i na váze, která ukazovala každý měsíc méně a méně. Byly spokojené.

Přešlo několik dalších měsíců a holky šly na střední. Musely dojíždět do vedlejšího města a protože měli špatné dopravní spojení, chodily do místního fitka, kam shodou okolností přestoupila i jejich instruktorka. Holkám se krásně začalo rýsovat příško, zadeček i stehna a měly z toho radost. Ale přeci jen bylo vidět, že Monika je na tom lépe. Svaly na bříšku měla větší a vůbec všude byla víc vypracovanější. I instruktorka si toho všimla. Když se o tom před Monikou zmínily, jenom pokrčila rameny s typickým "no jo, no". Někdy se odkazovala na to, že má asi lepší stravu, než ony.... Stravou to ale nebylo...

Monika ve skrytu duše cítila nějaké nutkání být stále lepší a lepší a věřila, že se tím bude klukům líbit víc. Mezi Pavlou a Monikou bylo takové přátelství, že mezi nimi nebylo jediné tajemství. Alespoň to si Pavla myslela. Sice občas měla takový pocit, že jí Monča něco tají, ale zamítla to, protože věřila. Monča ale přeci jen něco tajila. Už se nezmínila, že tajně uzobává jakési pilule, které podporují metabolismus a urychlují regeneraci svalů. Našla to na internetu a pravda, moc to nestálo. Před Pavlou se ale styděla to přiznat. Proč? Asi se bála, že by jí za to odsoudila, nebo že by jí nepochopila. Monika nechtěla být lepší než Pavla, ale prostě jí to začalo tak bavit, že chtěla víc a víc.

Posilovala i doma a koupila si také nějaké vlastní náčiní. Byla spokojená. Jenomže jí to po nějakém čase začalo připadat málo. Měla nutkání jíst stále víc a víc suplementů. Připadalo jí, že už to nestačí. U dalších várek, které si nechala poslat poštou, už ani nečetla letáčky a dávky stále zvyšovala. Ani si neuvědomila, že si tím ničí tělo.

Holky ukončily střední školu a tentokrát musely jít každá vlastní cestou. Zatímco Pavla měla stále stejný prospěch, Monika se zhoršovala. Učila se méně a stále více času věnovala cvičení. Proto Monika šla pracovat do jedné firmy na výrobu kosmetiky a Pavlína šla dál studovat. Pak už si jen občas psaly přes facebook.

Monika na tom byla ale stále hůř a hůř. Tělo si ničila různými doplňky stravy a díky tomu, že si konečně začala i vydělávat a odtrhla se od rodičů, si mohla dovolit stále více těch chemikálií. Byla opravdu vypracovaná. Někeří kuci na ní civěli jako kdyby byla nahatá. Ale to už jí nezajímalo. Byla už jen ona a její tělo. A tak se jednou stalo, že se jí při jednom ranním tréninku udělalo nevolno. Úplně se jí zatmělo před očima a omdlela. Když se probudila, bylo už skoro poledne. Na mobilu měla několik nepřijatých hovorů od zaměstnavatele, ale ty ignorovala a šla k doktorovi. I když nechtě, věděla, že to není normální a musí se to řešit... Příště by se ani nemusela probudit...

Její lékař si jí chvilku se zájmem prohlížel a Monika mu musela všechno vylíčit, co bere, v jakých dávkách... Poslal ji na odběr a čekali na výsledek. Monika se bála, byla nervózní a potila se. Její dlouhé blond vlasy jakoby zmastněly a hnědé oči pomalu začaly ztrácet lesk. V čekárně přemýšlela, co bude. V dálce zaslechla sanitku. "Jede pro mě? Ne, to přece ne. Nemůže to být tak zlé." Ale stále se blížila.

Konečně si ji sestra zavolala do ordinace. Monika se posadila na židli vedle doktora a ten spustil: "Budeme vás muset hospitalizovat.. Je to vážné. Máte zřejmě poškozená játra a ledviny, krev máte neobvykle řídkou." Na jak dlouho?" hlesla Monika. "Tak na týden, uděláme další testy, a pak uvidíme." Monice se jakoby zastavil celý život a přemýšlela, co bude dál. Nevěděla, co si počne.

Po týdnu v nemocnici ji doktoři sdělili, že bohužel bude muset na dialýzu. Její ledviny byly totálně zničené. Její játra sice nebyla v tak dezolátním stavu, ale také to nebyla žádná sláva. Brečela. Celou noc. Celý další den. Nemohla spát a pořád myslela na to, jakým způsobem si zničila tělo a co pro to obětovala.

Týden na to se u její poslete objevil neznámý muž v bílém plášti. "Mohu Vám pomoct." "Jak?" "Dokážu Vás vyléčit. Dokážu Vám sehnat nové ledviny, vyléčit poškozené tělo." "A jak prosím vás? A kdo vůbec jste?" "Promiňte, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Allan Fridrich. Pracuji pro farmaceutický průmysl v oddělení výzkumu v Holandsku. Dozvěděli jsme se o vaší situaci a můžeme Vám pomoci. A možná nejen to." "Co ještě víc? Dáváte mi naději, ale vůbec nevím, jestli Vám mohu věřit." "Mohla byste zase posilovat. A zlepšovat se. Nemusíte mi věřit. Můžete tady dál ležet, litovat se a nechat si tímhle přístrojem čistit krev. Nabízím Vám jinou možnost prožít zbytek Vašeho života. A jak dlouhý ten zbytek bude, záleží jen na Vás, jak se rozhodnete. Tady máte moji vizitku. Zítra mi zavolejte, jak jste se rozhodla." A muž zmizel.

Monika přemýšlela. Má to zkusit? Ani ho nezná. Vůbec neví, kdo to je. Ale co může ztratit? Život už má pokažený a pokud nezkusí jinou možnost, mohla by litovat. Teď jí zbývá necelých deset let. Co když měl ten muž pravdu a opravdu by mě dokázal vyléčit? Přemýšlela a nevěděla.

Druhý den vyťukala telefonní číslo na vizitce: "Dobrý den, tady Monika. Včera jste u mě byl. Rozhodla jsem se. Souhlasím".

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Laman Laman | 14. října 2013 v 12:17 | Reagovat

postavy, o kterých píšeš, bývají hodně osamělé a hodně dají na vzhled

2 Scythia Scythia | Web | 14. října 2013 v 16:42 | Reagovat

Máš takový čtivý styl psaní. těším se na další díl

A k [1]: - Taky jsem si při čtení říkala.. ale tak, příběh o dokonalých postavách by byl o ničem. :)

3 zpravar zpravar | Web | 14. října 2013 v 18:09 | Reagovat

[1]: Bývají, ale ne vždy jsou. A tyhle dvě zrovna chtěly něco se svým vzhledem udělat ;)
[2]: Děkuji :) myslím, že je se na co těšit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-