PnP: Ukradená naděje (3)

3. března 2014 v 8:00 | gms |  Story

Část 3. Nemocnice na kraji města

Trolejbus byl plný k prasknutí. Jen tak tak se tam Honza nacpal a řidič ho dveřma ještě více přimáčkl dovnitř. Naštěstí slečna v modré bundě měla celkem sympatický parfém, takže to mačkání mu ani tak nevadilo. Jeli pomalu, kola trolejbusu prokluzovala a v zatáčkách se vlnil jako had.


Po třiceti minutách konečně dojeli do cílové stanice a po otevření dveří je trolejbus vyplivl, jak dlouho zadržovaný bobek. Všichni byli rádi, že už se mohou hýbat a během chvilky se rozprchli. Honza chvátal do školy, protože už měl celkem veliké zpoždění, ale nebyl sám. V dálce zahlédl svého spolužáka, který šel také pozdě. Doběhl ho a pozdravil známým "Čáááu".

"Nazdar Honzo!" překvapeně vyjekl Patrik. "Co ty tady? Jaktože ještě nejsi ve škole?" "Ten trolejbus měl hrozné zpoždění a k tomu jsme měli na zastávce takový incident...". "Fakt jo? No hneska jsou ty silnice hrozný. Zrovna nedaleko odtud to napálila jedna sanitka přímo do kruháku. Ještě že měl dva pruhy, takže se to dalo objet, ale vypadalo to hrozivě."

Honzovi se najednou v hlavě vynořila děsivá myšlenka. Tak děsivá, že se zmohl jen na primitivní "No ty vole.". "Co je? Nějak tě to vzalo?" vyděsil se Patrik nad tónem hlasu, který uslyšel. "No, u nás na zástávce zkolabovala jedna holka. Nejspíš byla promrzlá a tak se skácela na zem. Přímo vedle mě. Volali jsme sanitku a museli ji zahřívat." "To si děláš srandu ne?" "Kéž by..." "Co když to byla právě ona?" "Bojím se toho" odvětil smutně Honza a sklopil hlavu.

Jejich krok se po tomto rozhovoru razantně zpomalil a do školy už neměli tak naspěch. "Víš, co je ale nejhorší? Že když jsem ji uviděl, cítil jsem něco zvláštního. Něco, co jsem nikdy necítil u někoho cizího, navíc na zastávce. Asi se o ní bojim..." "Myslíš to vážně? Tak jestli ti na tom záleží, můžeme se jít za ní podívat do nemocnice, jestli je v pořádku..." A ty bys se mnou šel?" "No jistě, vždyť jsme přátelé a ti maji držet pohromadě." "Děkuju." "A nezajdem tam hned? Vždyť škola může počkat." "Ne Honzo. Nezajdem. Nevíme, co s ní je a pokud by byla ve vážném stavu, ani by nás k ní nepustili, protože jsme úplně cizí." Patrik měl pravdu a pro Honzu bylo určitě lepší, když se během školy uklidnil a pak teprve zamířili do nedaleké nemocnice, kam byla nejspíš převezena.

Když tam po škole došli, poptali se na vrátnici, je-li tam nějaká slečna, kterou dnes přivezli. Shodou okolností byla jediná a kluci byli přesně nasměrováni, kam jít.

"Tady to je. Její pokoj. Alespoň podle rozpisu, co je tady na chodbě." řekl Patrik, a Honza jemně zaklepal na ty velké dveře. Byla tam sama a četla si nějakou knihu.
"Kdo jste?" byla její první slova, sotva nás zahlédla.
"Ahoj, já jsem Honza a tohle je můj spolužák. Asi víš, jak jsi se sem dostala. Zhroutila jsi se na zastávce, hned vedle mě."
"Aha, jo pamatuji se, že jsem tam čekala a byla mi strašná zima. Pak už jsem se probudila až tady. Prý jsem prochladla a mé tělo to nevydrželo." Bylo už na ní vidět, jakou má pěknou barvu ve tvářích oproti té, jakou měla ráno.
"Víš, chtěl jsem tě vidět, protože tady kamarád říkal, že ráno míjel nabouranou sanitku a... já..." Honza se trochu zarazl a nevěděl, jak správně vyjádřit následující myšlenku.
"Chtěl jsi vědět, jestli to nebyla ta, co mě převážela, že?" vytrhla ho z přemýšlení.
"Ano, nevím proč, ale chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku."
"Jsem v pořádku." usmála se. "Jinak, já jsem Lucka." a natáhla ruku. "A co tady tvůj spolužák?"
"Já jsem Patrik." oplatil jí úsměv a také si potřásli rukou. "Tak, já vás nebudu rušit." a zmizel dřív, než jsme něco stačili říct.

Pak nastala chvilka ticha a Honza přemýšlel, co bude dál. "Kdy tě pustí?" napadla ho spásná otázka. "Ještě dnes večer. Odvezou mě naši autem... a že jsi za mnou nepřijel hned?" její rýpavá otázka ho nachala klidným a odpověděl samozřejmě pravdu, že musel do školy a že si nebyl jist, jestli by ho k ní hned pustili.
"Ahá a co ten tvůj kamarád? To byl ten kuřák ze zastávky?"
"Ne e. Jsme nejlepší kamarádi a tak mě šel jen doprovodit." jějí úsměv byl k nezaplacení.
Až teď si Honza uvědomil, že celou dobu jen stojí u její postele. Tak si pomalu přisedl k ní na postel a se slovy: "Víš, ... jsem moc rád... že jsi v pořádku..." a vzal ji za ruku. Začala se pěkně červenat. Asi nevěděla, co na to říct. Ale rukou necukla. "A já jsem ráda, že jsem omdlela zrovna vedle tebe." Nahlas to neřekla, ale myslela si to a byla ráda, že našla někoho, kdo o ní má starost.

Pak nastala opět chvilka ticha a výměny úsměvů. Následovla nezávazná konverzace, typu co že si to tady čte a kam jela. Jela také do školy, na Gympl a štvalo jí, že si dnes nenapsala test, na který se tak dlouho učila...

Už se začalo pomalu stmívat a Honza věděl, že za chvilku tu budou její rodiče a že si ji odvezou domu. "Už budu muset jít... Uvidíme se zase někdy?" zeptal se nejistým hlasem.

Pokračování příště?

Hlasujte v anketě pro tyto možnosti pokračování, podle toho, jak Lucka odpoví:
  • Možnost 1: Odmítne, protože to bude chtít nechat na osudu a štěstí.
  • Možnost 2: Odmítne, protože má přítele.
  • Možnost 3: Bude se chtít ještě setkat.
Do komentářů můžete psát své tipy, co by se v pokračování mohlo objevit. Primárně se ale pokračování bude řídit podle výsledku ankety.

Výsledky ankety:

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Puff Puff | E-mail | Web | 3. března 2014 v 20:00 | Reagovat

a vzal ji za ruku ... Ale rukou necukla. "A já jsem ráda, že jsem omdlela zrovna vedle tebe." -> Moje reakce "Jéééé"

Mimochodem, měla bych dotaz, co tě týče věku postav. Nevím, jestli si je představovat jak školáky (inu, gympl je příliš široký pojem). Zkrátka, mají blíže k mladičkým puberťákům okolo čtrnácti let nebo spíše k dospělým maturantům? :)

2 zpravar zpravar | Web | 3. března 2014 v 21:50 | Reagovat

[1]: Dekuji za komentar a za podnet :) jejich vek bude priblizen v dalsi kapitole :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-