PnP: Ukradená naděje (5)

17. března 2014 v 8:00 | Zprávař |  Story

Část 5. Epilog

Caffé Machina byla ten den plná k prasknutí. Seděli naproti sobě a vzpomínali, jaké to bylo, když se poprvé setkali.

"Víš, musím ti něco říct." řekla nerozhodně Lucka, když odešla servírka s objednávkou.
"Copak? Děje se něco?" zeptal se překvapeně a vzal ji za ruku. Ucukla.
"Nejde to. Takhle to dál prostě nejde."
"Co nejde? O čem mluvíš?" nechápavě kroutil hlavou Honza.
"Promiň. Ale musíme to ukončit." sklopila hlavu.
Honza zůstal jako opařený. "Co to povídáš? Jak ukončit?"
Nastala chvíle ticha.


"Víš, tehdy, to zdržení, jak jsi na mě tady čekal..."
"Ano?"
"Bylo to jinak."
"Jinak? Jak jinak?"
"To zdržení nebylo kvůli autu, které mě pocákalo."
"Moment... a co se teda stalo?"
"Byla jsem s tím tvým kamarádem a zdrželi jsme se."
"Počkej jak to myslíš?"
"Patrik se mi líbil prostě víc. Neudrželi jsme se." a Lucka dala ruku pod stůl a hladila si bříško.
Honza najednou nevěděl, co dělat. V hlavě mu ale přímo duněla jedna myšlenka. Ale bál se ji vyslovit.
"Ano." odpověděla, jakoby mu celou dobu četla myšlenky. "Je Patrikovo."

Honzovi se do očí vedraly slzy. Není to ani rok. Byli spolu tak šťastní. Ale tohle na něj bylo moc.
"Vypadni." zašeptal.
"Promiň, měla jsem ti to říct hned. Nechtěla jsem tě zklamat."
"VYPADNI!" zařval a vztekle bouchl do stolu, až se hosté otočili.

Najednou byla tma.

"Honzo, slyšíš mě? Všechno v pořádku?" uslyšel známý ženský hlas. Chtěl zase zařvat, ale uvědomil si, že není v restauraci, ale že leží v nějaké posteli. Byl celý spocený. Otevřel oči a uviděl ustrašené oči Lucky.

"Už je to dobrý. Byl to jen sen. Už je všechno v pořádku." konejšila ho svým jemným hlasem.
Honza se usmál. Byl šťastný, že ta noční můra je pryč. Dali si krásný ranní polibek a v náručí se schoulili pod deku. Pak spolu jen tak leželi a nechtěli vylézt ven.

Byla sobota ráno a Honza už měl přeci jen trochu hlad.
"Počkej chvilku." řekl tajemným hlasem a šel do kuchyně chystat snídani. Už měl dobrou náladu a tak přichystal i nějaké ovoce, sklenici pomerančového džusu a housku, kterou včera večer koupil v místní sámošce. Všechno krásně úhledně srovnal na podnos a opatrně nesl do ložnice. Chtěl ji udělat radost.

Lucka zatím stále seděla na posteli, opřena o polštář, a s úsmvem vyhlížela překvapení. Honza položil podnos se snídaní k ní na postel a šel roztáhnout žaluzie a otevřít okno. Venku bylo nádherně. Sluníčko už bylo v plné síle a místností prošla nádherná vůně jara.

"Co kdybychom vyjeli ven na kola?" zeptal se, když spolu dojídali jablko.
"Super nápad, ještě před obědem?" zeptala se natěšeně Lucka.
"Můžeme vyjet na celý den, oběd si dáme někde v restauraci a uděláme si pěkný celodenní výlet."
"Ale já chtěla uklízet." odpověděla sklesle.
"Když je venku tak nádherně? Pojďme ven, uklidíme zítra a já ti samozřejmě pomůžu." usmál se a levačkou zajel pod deku a hladil ji bříško.
"To lochtá! Nech toho!" začala se smát. "Dobře, vyjedem na celý den ty muj šmudlo."
To mu stačilo a šel se převléci.

Lucka zatím šla do koupelny. Když vyšla, následovala každodenní otázka: "Tak jak?" s nadějí vždy pronesl Honza. "Pořád nic." zněla odpověď a papírek šla hodit do koše.

Byli spolu už pět let. Lucka úspěšně odmaturovala a našla si práci v jedné cestovní kanceláři, kde nabízela zajímavé zájezdy. Honza pracoval jako softwarový administrátor pro jednu zahraniční firmu. Společně si našli útulný byt na kraji města, kde prožívali nádherné chvíle. Ale nejen tam. Společně také cestovali na různá místa. Díky zaměstnání, které měla Lucka a díky penězům, které měl Honza, měli vždy kam jet a poznávat svět. Paříž, Londýn, New York, Sydney, Kypr, Malta,... Kdekdo by jim mohl závidět, jak si užívali a kolik toho prožili za tak krátkou dobu. Byli jako jedno tělo a jedna duše.

Venku bylo opravdu krásně. Bezvětří, sluníčko hřálo, provoz žádný. Jelo se perfektně a na ostatní cyklisty mávali a smáli se.
"Teď nás čeká pěkný stoupák!" upozornil Lucku a ta jen ironicky poděkovala. Nahoru jeli vedle sebe. Nikam nespěchali a tak jeli pomalu a přitom si povídali. Když vyjeli až na vrchol, spatřili úžasný výhled na svě město, ve kterém žili.

"To je nádhera!" rozněžnila se Lucka a sahala po foťáku. Ráda fotila. Fotila krajinu, rozhled, sebe a Honzu.

"Tak pojedem dál?" už začínal nervoznět. Lucka přikývla, sbalila foťák a nasedla na kolo.
"Prosímtě, tady z kopce opatrně, dole je zatáčka a není moc přehledná." upozorňoval Honza. Ale neměli se čeho bát. Byli na cykostezce a auta tam nikdy nejezdila.

Dolu se frčelo parádně. Vítr jim svištěl kolem uší a oči se začaly zalévat slzami. První zatáčka, druhá, třetí. Jeli hned za sebou. Její zadní červená blikačka vypadala jako světélko formule.
Pak přišla čtvrtá zatáčka. Poslední. Raději oba zpomalili. Perfektně vybraná.

"To byla jízda co?" šťastně pronesl, když zase jeli vedle sebe.
"To teda!" zmohla se jen na tato dvě slova, jak ji bušilo srdce.

"Nečekal jsem, že to tak rozjedeš." překvapeně povídal Honza, když se večer zase v posteli choulili k sobě.
"Víš, také jsem to nečekala. Jelo to opravdu rychle. Ale musim ti něco říct."
"No, copak?" zvdavě se dotázal a zase zajel rukou pod deku a začal ji hladit bříško.
"Počkej, tohle je důležité." vrátila mu ruku zpět.
"Přišy ty výsledky z němocnice."
"Jaké výsledky?" nechápavě odpověděl.
"Ty testy, jak mi minulý týden dělali přece."
"Jo tohle! Ty bláho, já na to úplně zapomněl."
"Budu muset do nemocnice. Je to rakovina."
"Cože? To přece neni možné. Že je to zase nějaký blbý sen?"
"Není ty muj šmudlo."
"Proč jsi mi to neřekla?"
"Nevěděla jsem, jak ti to říct, jenomže už to nechci oddalovat a chci, abysto věděl."
"Lásko, je to zlé?"
"Půl roku."
"Za půl roku to bude ok?" Honzovi se rozbušilo srdce a začaly se klepat ruce.
"Ne."
"Ne? Jakto? Co teda půl roku?"
"Za půl roku bude konec." rozplakala se a zabořila hlavu do polštáře.
Honza nebyl žádná citlivka, ale tahle slova ho dostala na kolena. Nemohl věřit tomu, že to není sen. Nevěděl, co dělat. Vzal ji do náručí a z očí se mu začaly hrnout slané kapičky.
"To bude dobrý, neboj." snažil se ji utěšit. Ale věděl, že to dobrý už nebude. Už nikdy. Půl roku. Šest měsíců.
"Jak moc je to zlé?" zeptal se ještě pro jistotu.
Lucka se na něj podívala těmi uplakanými očkami, odkryla deku a prstem postupně ukázala na břicho, srdce a hlavu.
"Ne ne ne, to nemůže být pravda!"
"Je to neléčitelné. Proto jsem také nemohla otěhotnět. Proto jsem také tenkrát na té zastávce zkolabovala."
.......................

Byl to pro Honzu nejtvrdší půlrok, co kdy zažil. Loučení se s tak milovanou osobou. Byli pořád spolu. Když ležela na lůžku, držel ji za ruku, jako tenkrát v té nemocnici, když ji přivezli úplně promrzlou. Loučili se. Bylo to děsivé. Ten pocit, když víte, že vás někdo opustí a vy s tím nemůžete nic dělat.

Jednoho dne, když ji zase držel za ruce, najednou pocítil chlad. Přeběhl mu mráz po zádech a její ruka povolila. Přístroje kolem začaly nesnesitelně pískat a Honza věděl, že přišel konec. Doktor vypnul ten hluk, podíval se na hodinky a pak na Honzu a soustrastně pokývl hlavou.

Honza se neudržel a rozplakal se. Tohle na něj bylo opravdu moc. Z nemocnice odešel zcela apatický k okolnímu světu. Přišel domu, sedl si k jídelnímu stolu a seděl. V hlavě se mu promítaly scény z jejich domácnosti, jak vařili, jak dováděli, jak uklízeli,... Nesnesl to už dál. Sedl na kolo a jel. Ani nevěděl kam. Ani si nevzal helmu. Prostě jel. Asi myslel, že to vyjezdí. Najednou se objevil na tom kopci, kde před půl rokem byli... ještě spolu... V kapse měl fotku, jak se tam tenkrát vyfotili.
Nasedl zpátky na kolo a rozjel se, jako kdysi. Jel, ale nebrzdil.

V první zatáčce se mu zalily oči slzami.
Ve druhé zatáčce uslyšel Lucčin hlas, jak na něj volá, aby zpomalil. Neposlechl. Zapřáhl nejtěžší převod a ještě více šlápl do pedálů.
Ve třetí zatáčce nejdnou před sebou uviděl červené blikající světélko. Stejné, jako měla Lucka přidělané na sedadle. A znovu její hlas: "Zpomal, zpomal, prosím zpomal...".

Přišla čtvrtá zatáčka. Poslední. Nebrzdil. Bylo mu všechno jedno. Vítr mu čechral vlasy a krajina kolem byla rozmazaná.
"TY VOLE!" vyjekl, když se najednou za zatáčkou objevila závora. Nidky předtím tam nebyla. Nenapadlo ho, že by ji tam někdo mohl dát. Bez upozornění. Bez značení.

Nestihl ani zatočit, ani spadnout. Byla to prudká rána. Závora byla akorát ve výšce loktů. Zlomila mu obě ruce a rozdrtila celý hrudník. Cítil, jak se najednou zastavil. Viděl bílé světlo. A slyšel nesnesitelný pískot. Ten po chvilce ustal.

"Co to tam je?" zvědavě se sám sebe ptal a mhouřil oči do toho bílého světla. Uviděl nějakou postavu.
"Kdo tam je?" zeptal se, ale odpovědi se mu nedostalo. Obrys postavy se začal rozjasňovat. Začínal dostávat ženské křivky.
"Lucko, jsi to ty?"
"Ty muj Šmudlo." uslyšel její hlas.

.......................

"Bude v pořádku?" zptala se sestřička doktora, který zkoumal přístroje, jež držely Honzu při životě.
"Tak to nikdo neví. Je v hlubokém komatu."
"Bolí ho to?"
"Ne, bolest necítí a koukej tady na ten přístroj. Vidíš tu zelenou čárku, jak se mihotá? To znamená, že se mu něco zdá. Vidíš tady na té obrazovce ty růžové oblasti na jeho mozku? To jsou oblasti, které se aktivují v případě štěstí a spokojenosti."

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 PoprockCZ PoprockCZ | E-mail | Web | 17. března 2014 v 21:47 | Reagovat

Tak nakonec to bylo pěkné drama - nevěra ve snu, skoro úraz, rakovina, úmrtí a vážný úraz. Musím uznat, že jsi krásně spojil všechny témata podle ankety - super :)

2 Puff Puff | E-mail | Web | 19. března 2014 v 22:05 | Reagovat

:')

3 asanita asanita | Web | 21. března 2014 v 17:44 | Reagovat

Skvělý závěr. Bylo to drama až do konce.

4 zpravar zpravar | Web | 23. března 2014 v 17:40 | Reagovat

[1]: Děkuji, dalo to zabrat vymyslet nějak všechno skloubit dohromady :) Děkuji :)
[3]: Děkuji :) Jsem rád, že se líbil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-