V životě by mě nenapadlo, že tato situace jednou v mém životě nastane. A co - jednou. Možná jich přijde víc. Tato ale úplně první. A jak to tak bývá, poprvé je vše takové... "neurčité", jiné a člověk neví, co od toho očekávat. Z nadpisu je snad každému jasné, o čem je řeč. V práci jsem dostal nabídku. Někdo by řekl "Nabídku, která se neodmítá". Jenže to není tak jednoduché.Nyní jsem řadový administrativní pracovník. Zapisuji data do počítače, občas vytvořím graf (což mě baví) a především archivuji dokumentaci. Pokud udělám špatně nějaký graf (což se stává opravdu vyjímečně), není to tak hrozné a všechny mé případné chyby jsou napravitelné a omluvitelné. Nemám žádnou zvláštní odpovědnost. To je zhruba nástin mé pracovní pozice. Pracovní dobu mám od osmi do půl páté, takže v zimě je to za tmy do práce, za tmy z práce. V létě ale mohu po práci zajít ven, na kolo, zajezdit si. Když je ošklivě, hraji na klavír. A pravidelně posiluji. Jsem v podstatě spokojen, plat mi stačí, kolektiv je fajn.
Avšak v pátek mi byla nabídnuta nová pozice. Pozice, kterou podnik sice ještě nemá, ale pro jeho fungování a zlepšování je celkem podstatná. Jednak bych spravoval nový software, na kterém v podstatě stojí celá firma, analyzoval bych veškerý stav podniku a tvořil výstupy pro manažery a jako třešničku na dortu bych měl ještě s kolegou na starosti pravidelné inventury.
Jednalo by se o velice rozmanitou práci, s grafy, které tak miluji. Nabyl bych zkušeností, které se jen tak někde nenajdou na ulici, k tomu bych měl kompletní přehled o firmě, což mě osobně velice zajímá. Byl bych naprosto nezávislý a měl bych v podstatě volné pole působnosti. To vše velice slušně ohodnoceno. Pro podnik bych už nebyl tak lehce nahraditelným článkem.
Na první pohled velice lukrativní nabídka. Ale stejně tak, jako má každá mince rub a líc, má i tato nabídka svoji druhou stránku. V první řadě, časová náročnost. Obzvláště ze začátku. Muslel bych se vše perfektně naučit, intenzivně připravovat a být naprosto soustředěný. Práce by spolykala většinu mého volného času, který momentálně mám. Musel bych razantně omezit všechny své koníčky, nebo některé úplně oželet a nechat je až na víkendy. Pak je tu druhá věc, že bych si musel sehnat odvozy v pozdních večerních hodinách. Buď bych se s někým svezl, nebo bych si ten den od rodičů půjčil auto. Na vlastní ještě opravdu nemám a ne vždy se najde někdo, kdo jede tak pozdě z práce.
Samozřejmě bych také měl větší odpovědnost. Podstatně větší. Pokud by systém selhal, já bych byl první, na koho by padla vina. Zde není přípustné chybovat. A když už, dotklo by se to celého podniku. S tím souvisí i psychická zátěž, kterou by to vše přinášelo. Na jednoho člověka je to opravdu hodně, zvláště pak pro někoho tak mladého "nezkušeného", jako jsem já.
Toto je v podstatě má první skutečná práce hned po škole a ani ne po roce už je mi nabízeno toto. Je mi jasné, že vedení ví, co dělá, jinak by mi to nenabízelo. Pro mne osobně je to výzva. Výzva dosáhnout něčeho, mít hodně peněz a nechat po sobě "odkaz" a být opravdu potřebný. Ale vše za cenu toho zatraceného času.
Mám také obavy. Obavy, že nato nebudu mít, že to nezvládnu. Obavy z toho, že už nebudu mít čas hledat někoho k sobě a že už navždy zůstanu sigle, jen s mými sny a kariérou. Trochu mi to připomíná rozhodování žen, kdy mají dilema mezi kariérou a dítětem. Opravdu to není jednoduché. Narozdíl od nich ale já nemám co ztratit, protože jsem to ani nezískal. A to by mohlo být jedním z hnacích motorů k přijetí té nabídky.
Dnes, v tuto dobu, kdy vyšel tento článek, už je nespíš rozhodnuto. Resp. jsem se rozhodl, protože nyní už jsem v práci a tvoří se další část mé budoucnosti.
Ale nyní, v sobotu večer, se teprve pomalu blížím k výhybce a zatím si nejsem úplně jist, jakým směrem se vydám. To mi připomíná vlak života... Radil jsem se s rodiči, ještě to zkusím s přáteli a s dalšími členy rodiny. Ne že bych se řídil jejich názory, ale třeba by mě poňoukli k uvažování v jiném úhlu pohledu, nebo by mi řekli něco, co by mě donutilo se zamyslet a přemýšlet o dalších aspektech té nabídky.
A jak byste se rozhodli vy? Napište mi prosím do komentářů, čeho všeho byste byli schopni se vzdát na úkor finančnímu zabezpečení a lukrativní práce.
). To je snad blbost, pochybuju, že každý den po práci tak usilovně hledáš partnerku, plus je ti určitě jasné, že takové věci přijdou samy (až si pořídíš trochu realistické nároky, dle tvých článků). Nebudeš taky takhle dlouho v práci věčně, až se zaučíš, najedeš zase na 8-17 nebo něco podobného, tak nevěš hlavu :) Upřímně jsem pracovala nějakou dobu na plný úvazek, chodila k tomu prezenčně do školy, stíhala hrát basket za tým, měla přítele a trávila čas s kamarádkami a kdybych si nezničila koleno a nemusela na operaci, stíhala bych to všechno do teď, místo čekání na termín, takže tak... :) Hodně štěstí při rozhodování
. Ikdyž pořádný průšvih se dá udělat všude, za mě vidím největší zodpovědnost v lékařských pozicích, kdy můžeš někomu nadosmrti zničit zdraví nebo někoho zabít.. Taky si myslím, že až se zaučíš, bude volného času víc a když budeš moc chtít, na koníčky bude vždycky aspoň nějaký čas. Přeju ti, aby sis vybral správně 
a nezapomeň nám to brzo říct, protože jsme všichni zvědaví.
Kerria | 
Já bych ti jen poradila to, ať se řídíš srdcem :) Časem bys mohl litovat toho, že jsi na úkor práce přišel o své koníčky, o své zájmy, které tě dělaly šťastným a naplno ses věnoval jen práci a tím třeba ztratil kus svého života, ale pokud cítíš, že tohle je to, co potřebuješ, výzva, kterou si chceš zkusit a dosáhnout ji, proč ne, záleží to jen na Tobě a pokud už jsi stoprocentně rozhodnutý, neváhej a stůj si za svým rozhodnutím :) Ať už to byla jakákoliv varianta, hodně štěstí.