Právo chybovat

23. února 2015 v 8:00 | Zprávař |  Názory
Ahoj čtenáři. Už jsi někdy udělal chybu? Já jsem Zprávař a možná mě znáš pod mým pravým jménem. Představ si, že jsem také několik věcí dokázal zvorat. Když zpětně procházím články tady na blogu, někdy nevěřícně kroutím hlavou. U některých si klepu rukou po rameni, jak jsem to zvládl a u jiných zase klepu prstem na čelo.

Někdy mám pocit, že lidé kolem jsou dokonalí. Nebo že se takoví alespoň dělají. Ale proč? Vždyť jsme jen lidé, nejsme stroje, abychom fungovali bez chyb. A stoj má chyby stejně vždy jen díky lidem. Nejsme neomylní. Kdybychom nedělali chyby, z čeho bychom se pak učili? K čemu by byl dokonalý svět bez chyb? Možná, že by byl lepší, vyrovnanější a pohodlnější a jednodušší. Ale už by to nebylo zkrátka ono. Lidé musejí dělat chyby, musí věci kazit a ničit, aby je pak znovu mohli postavit a udělat je nové, lepší.



Všechno takhle postupně spěje ke svému zániku. Ale jen proto, aby mohlo vše začít znovu od začátku a být jiné, možná lepší. Stejně jako domy, které kdysi někdo postavil, my nyní bouráme a stavíme modernější. Stejně jako vztahy, které bouráme, abychom mohli zakládat nové. Stejně tak musíme zemřít, aby se další mohli narodit a převzít naše vědění. Takhle to zkrátka funguje. A proto lidé chybují.

Kdybych měl možnost vrátit se o šest let zpět, kdy jsem zakládal tento blog, a udělat něco jinak, asi bych to ani jinak neudělal. Možná bych se jim pokusil vyhnout, ale udělal bych další, zase jiné chyby. Jedině z těch chyb, které jsem udělal, se mohu ponaučit a příště se jim pokusit vyhnout. Kdybych neudělal nikdy žádnou chybu, jak bych pak věděl, jaké to bude mít následky? Je to zkrátka dané a každý musí občas klopýtnout. Aby mohl vstát a říct si, že to zvládl i přes to, jak to zvoral.

Řeknu to ještě jinak. Život bez chyb by byla nuda. Bylo by to jenom něco, z čeho my nic nemáme. Bez emocí lítosti a smutku, bez ponaučení a nových výzev.

K čemu nám je, když nám všichni stále tvrdí, jací jsme borci, jak jsme dobří, jak to zvládáme? Máme z toho sice dobrý pocit, ale už nevidíme to ostatní, co děláme špatně a co může být důležitější než to, co děláme správně. Samozřejmě, pochvala je také důležitá věc, která nám zvedne sebevědomí. Ale má vůbec cenu zvedat si sebevědomí a nevědět o našich chybách? Není to jen lhaní sám sobě?

Chyby děláme proto, aby nám za ně někdo vynadal, aby nám řekl, jací jsme dementní idioti, že takhle to posrat, je vážně špatné. Pak jsme samozřejmě smutní, naštvaní a rozčilení, cítíme lítost nad našim jednáním. Jenže už zapomínáme na to nejhodnotnější, co z toho máme: ponaučení, zkušenost. A zkušenost se nedá vyvážit ani penězi, ani drahým kovem. Zkušenost se musí prožít. A to jinak nelze.

A když někdo bude tvrdit, že nikdy chybu neudělal, tak lže jedině sám sobě. Buď proto, že o nich jen neví, což je ta lepší možnost, nebo ta horší, že si je nechce přiznat. A bránit se tomu, nepřiznat své chyby, je akorát známka slabosti a nerozumu. Podle mě si každý rozumný člověk uvědomuje své chyby, snaží se je pochopit a nestydí se za ně. A ti, kdo se mu akorát za to smějí, zřejmě neznají tu pravou hodnotu zkušenosti.

Asi bych to celé shrnul do jednoho tvrzení:

"Děkujte těm, kteří vás chválí. Obdivujte ty, kteří vás upozorní na vaše chyby."

Jak jste na tom vy? Z čeho máte větší radost - když vás někdo chválí, nebo když vám řekne, co jste udělali špatně?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Romana píše... Romana píše... | Web | 23. února 2015 v 10:33 | Reagovat

Chybami se člověk učí – to je důležité vědět a uvědomovat si to, děláme je každý.
Když se kouknu pár let zpátky, když mi bylo nějakých „náct“, hrála jsem si s myšlenkou být dokonalá, ale pokud se člověk pořádně zamyslí, uvědomí si, že tak to zkrátka a dobře nejde.
Dokonalost neexistuje, chybovat je lidské, s tím se musíme smířit.
Chyby dělám stále a pořád, jako každý, ale snažím se z nich vždy vzít nějaké ponaučení do budoucna, a proto možná i raději slyším upozornění na chybu, než chválu. Ano, pochvala je příjemná, což o to, já ale asi radši dostávám kritiku (mírnou, moc drsnou samozřejmě neposlouchám ráda) – pak můžu dumat nad zlepšením, nebo jak se k danému problému/chybě postavit či zachovat příště. Mám pocit, že mě kritika posune vnitřně dál, a kdybych slyšela jen chválu, bojím se, že by mi stoupla do hlavy.

2 christiiinka christiiinka | Web | 23. února 2015 v 13:36 | Reagovat

Moje oblíbené přísloví je "chybami se člověk učí, ale kolik chyb musí člověk udělat, než se doopravdy poučí?"

3 erik erik | 24. února 2015 v 20:32 | Reagovat

Hej tak to si delas srandu ne? :D Zase se chces vykecat ze svejch chyb, misto toho abys sklopil hlavu a konecne uz zmlknul? Si ubohej jako kazdej tvuj clanek

4 Jana Jana | E-mail | Web | 26. února 2015 v 10:15 | Reagovat

Jsem dost náladová, takže beru výtky jak od koho. Třeba na partnerovi mi "vadí", že místo utěšování mi vpálí do ksichtu, kde jsem udělala chybu a navrhne řešení. Ovšem když jsem byla malá a trénovala na koni, tak nás trenér natáčel a pak nám to pouštěl a ukazoval chyby :-!

Ale máš recht, moc chvály škodí :)

5 Zprávař Zprávař | Web | 28. února 2015 v 12:24 | Reagovat

[3]: I to je způsob kritiky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-