PnP: Kamarádky od školky (4)

6. dubna 2015 v 8:00 | Zprávař |  Story

Část 4: Nová naděje

"Zprávy. Dnes do česka dorazí dlouho očekávaná událost. Příběh sledovaný celým světem dnes dovrší návratem do rodné země slečna, které jako úplně prvnímu člověku na světě byly kompletně transplantovány protézy obou dolních končetin. Díky moderním technologiím se podařilo něco, co jsme doposud mohli vidět jen ve sci-fi filmech. Česká rodačka přišla před rokem o obě nohy, kdy měla dopravní nehodu. Lékaři jí nedávali mnoho možností až do chvíle, než se o případ začala zajímat americká instituce zabývající se transplantacemi umělých lidských orgánů. Již kdysi dokázali úspěšně transplantovat umělou ruku, která dokáže plně nahradit lidskou. Avšak pro vědce toto byla opravdu výzva. Nahradit obě končetiny a zároveň umožnit znovu chodit člověku, který by jinak zůstal doživotně na vozíku..."



"Asi bychom měli čekat nějaké hromadné vítání, co myslíš?" zeptala se Lucka a pozorovala z okénka, jak letadlo pomalu klesá.

"No, asi jo." povzdechla si Věra.

"Co je s tebou? Proč jsi smutná?"

"Já ti ani nevím. Jsem unavená, ráda bych si odpočala. Víš, doufala jsem, že tady v té malé zemičce budu mít víc klidu a soukromí."

"Toho se neboj Věro. Jsi přece senzace světa a jediný člověk na světě, který toto dokázal. A lidi jsou zvědaví, budou se chtít přivítat."

"Já vím, máš pravdu. Už se tak těším na naši postel, dům se zahradou a přátele... Co asi dělá Patrik?"

"Řekla bych, že bude pořád řídit taxíka. Nikdy nebyl moc ambiciozní a bavilo ho to."

...

V příletové hale bylo opravdu narváno. Spousta lidí s transparenty, kamery, televize a všíchni začali volat "Ahój" a mávat, jakoby to celý život byli jejich přátelé.

Lucka s Věrou byly hodně nervozní a z blesků fotografů byly trochu omámeny.

"Ukaž nohy, Věro!" křičel jeden z fotografů. Věra ale měla dlouhou sukni, takže nebylo moc vidět. Vlastně, vůbec nebyly vidět.

Vtom v dálce zahlédla jakéhosi kluka, byl mladý a díval se směrem k nim. Seděl na vozíku a také tleskal. Věra zamířila tak ladným pohybem směrem k němu, že nezasvěcený by odpřísáhl, že obě její nohy nejsou umělé. Když přišla blíž, uviděla, že je ten chlapec ochrnutý.

"Ahoj, jak se jmenuješ?" oslovila chlapce.

"Patrik." odpověděl a začal se červenat.

"Patriku," řekla Věra, objala chlapce a pošeptala mu do ucha: " Ty jsi tak mladý. A nyní před sebou vidíš naději. Věda a výzkum je tvá naděje. Já jsem důkaz, že to jde. A že už brzy také budeš chodit. Nevzdávej se. Každý má naději, i ty máš naději."

S těmito slovy chlapci vyhrkly slzy do očí a byl rád, že naděje vždycky existuje. Věra poté odstoupila od chlapce trochu dál a vyhrnula si sukni. Zvuky fotoaparátů se rozezněly po celé hale. Bylo to neskutečné, jako z filmu. Její umělé končetiny vypadaly jako železné tyče s hadičkami a různými kabely. Nebyly ani nějak široké, takže si přes ně mohla klidně vzít i džíny. Úžasné, skvělé, fascinující. Slyšela, když procházela kolem lidí.

"Tak vídíš Věro, mají tě rádi." chlácholila ji Lucka.

"Už abychom byly doma." udpověděla unavená Věra, když nastupovaly do taxíku, který je měl odvéz domů.

"Tak kam o bude slečny? Jako obvykle?" ozval se známý hlas a Patrik se začal smát.

"Ahoj Partiku!" odpověděly holky dvojhlasně. "Rády tě zase vidíme! Takže pořád taxikaříš?"

"Už ne, trochu jsem postoupil. Nyní dělám dispečera. Když mě někdy chytne nálada, sám sednu do taxíku a vozím lidi. A na vás holky, si udělám čas vždycky." usmál se a už jeli všichni domů.

"Podívej, Lucko, tady to všechno začalo." řekla Věra, když projížděli jejich osudnou zatáčkou. Ten strom už tam nebyl, abyl po něm jen pařez z křížkem.

"Je to jako včera. Raději nevzpomínat." řekla Lucka a Věra ji naprosto chápala.

"A co teď budete dělat dál?" zepta se Patrik, když vystupovaly.

"No, budem odpočívat. Pokusíme se asi najít nějakou práci, abychom vyžily, a pak se uvidí." řekla Lucka, když vytahovala kufry z auta.

"Jsem rád, že jste to zvládly." řekl ještě na rozloučenou Patrik, pak obě objal a odjel.


A jsme u konce. Poslední část našeho příběhu končí happy endem, jak jste si v anketě odhlasovali. Líbilo se vám zpracování?
Děkuji všem čtenářům za hlasy a směrování příběhu. Je mi jasné, že všem se vyhovět nedá, ale přesto si myslím, že námět byl vždy spíše optimistický a vaše rozhodnutí vždy vedlo spíše lepším směrem.

Jestli se zde zase někdy objeví příběh na pokračování, nevím. Možná mne napadně nějaký zajímavý námět, možná za měsíc, možná zase za rok. Uvidíme.




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Limeo Limeo | E-mail | Web | 6. dubna 2015 v 13:31 | Reagovat

Úžasné, už jsem se těšila, jak to dopadne - určitě bys měl zase někdy podobný příběh připravit, já a vsadím se, že i ostatní tvoji čtenáři rádi vymýšlíme průběh příběhů :-D.

2 Zprávař Zprávař | Web | 11. dubna 2015 v 10:40 | Reagovat

[1]: Děkuji moc, ale popravdě, čekal jsem více ohlasů :D Až mě napadne další příběh, určitě to zase rozjedu :)

3 tokmlhy tokmlhy | E-mail | Web | 25. května 2015 v 22:42 | Reagovat

Zdravím tě,
ráda bych ti nabídla možnost autorské spoluúčasti na připravovaném knižním projektu mé sestry.
Úkolem je napsat vyjádření jakéhokoliv rozsahu, žánru a jazykových prostředků na téma "nejhorší situace v mém životě a nejlepší cesta z ní ven". Doplňující fází projektu je zodpovězení dotazníku na téma, který se zabývá životními hodnotami.
V případě zájmu o bližší informace, prosím, kontaktuj mou sestru Kristýnu Kohoutovou na e-mail kristynakohoutova@email.cz, případně na facebook do zpráv na facebook.com/KristynaKohoutovaCZ.
S pozdravem,
Alexandra Kohoutová

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-