Samaritánská zlatokopka

9. listopadu 2015 v 8:00 | Zprávař |  Z osobního života
Zní to jako nadávka, ale opravdu to tak není myšlené. Byla hodná, až moc hodná a rozdavačná (tím nemyslím sex...). Byla moc fajn, až moc fajn. Byla tak moc "fajn" až to bylo k nevydržení. Ale pojďme si to vzít pěkně od začátku.

Všechno to začalo, když jsem prodal jeden zdrojový kód nějakému ruskému zájemci. Jednalo se o mého chatbota, který simuluje konverzaci. Kdo mě zná, tak ví o čem mluvím. Zkrátka už jsem na další vývoj neměl čas a chtěl jsem, aby v něm někdo pokračoval, protože je za tím opravdu kus práce. Zájemce ale nechtěl, abych to nějak moc ventiloval, takže tuto část musím zkrátit. I když by asi byla stejně nudná :D Každopádně jsem si tím přišel na nějaký ten zajímavý peníz a přemýšlel jsem, jak s tím naložím.



Jestli si koupím něco nového, třeba nějaký pěkný útulný byteček. Ale to bych musel zase myslet na budoucnost a ekonomicky ho utáhnout. Víte, u tohoto přemýšlení vás napadají kvanta věcí, jak si zlepšit život (u kluků hlavně asi spojení prachy+děvky+sex :D) Ale bohužel, když si pořídit, nebo pořizovat něco nového, je tu jeden faktor, který je pro mne hodně zásadní. Závist. Závist druhých lidí. Když si začnete kupovat drahé věci, okolí to okamžitě pozná a začne kolečko šuškandy, spekulací, pomluv, a kdo ví, čeho všeho. A přesně tomu jsem se chtěl vyhnout.

Pak mi bleskl hlavou nápad, ani nevím jak. Proč bych měl dělat radost pořád jenom sobě? Co se o tu radost podělit s někým jiným? Ale s kým? Charita? Dary na nějaké neziskovky? Ale komu? Pro slepé? Pro děti bez domova? Najednou jsem nevěděl, kde by to mělo nějvětší, nebo nejlepší, účel. Zkrátka, je toho moc. Peníze někam odejdou a to asi tak všechno. Člověk může mít pocit, že udělal něco správného. Jenže u mě to byl problém. Nevěděl bych, pro koho vlastně, komu konkrétně jsem pomohl. Je to jako nalít kýbl vody do akvária. Rybičky se mají dobře, ale na hladině to bude sotva znát. A pak mi svitlo.

Adopce. Co takhle adoptovat někoho, komu to opravdu pomůže? Už jsem se zase rozepsal, takže to zkrátím. Jmenuje se Stephen, je z Keni a v lednu nasupuje díky mému daru do školy. Jistě, je to určitý závazek, ale z faktu, že ten kluk má najednou možnost mít lepší život, je mi zkrátka lépe. A přesně to jsem potřeboval. A nakonec, není to ani tak finančně nákladné. Když se na jeho profilu objevil status "adoptován", opravdu mě to dojalo. No, takže od ledna nastupuje do školy, snad se mu bude líbit. Prý mi budou posílat i vysvědčení a asi bych mu také měl někdy napsat dopis, ale na to zase moc nejsem. Spíš se vidím v roli "tajemného" přispěvatele.

Dobře, ale zase odbočil. Proč to tu vlastně všechno píšu. Jednou jsme měli takový "sjezd adoptivních rodičů", kde jsme se dozvěděli spoustu dalších zajímavých věcí. Jel jsem tam spíše ze zvědavosti, zjistit, jak to chodí, ale že bych se angažoval více, to už bohužel z časových důvodů není možné. No a právě tam jsem potkal, říkejme jí třeba Tereza. Měla adoptované dva sourozence a byla moc sympatická (co jiného čekat v článku od kluka... :D) . Dali jsme se do řeči a slovo dalo slovo, vyplynulo z toho, ze je z majetnější rodiny a že se o takové věci aktivně zajímá a podílí se také na dobročinných akcích a díky rodičům, které vlastní nějakou velkou společnost, vlastně nemusí chodit do práce a věnuje se jen a pouze takovýmto věcěm.

Osobně mi to přijde trochu ujeté (tím to nemyslím vůbec zle, možná jen momentálně nědokážu najít to správné slovo), nechodit do práce a spoléhat na rodiče. Nicméně proč ne, pokud podnik jednou zdědí, tak si s tím nemusí lámat hlavu. Možná kdbych cenu za ten kód usmlouval o pár nul navíc, byl bych na tom podobně... :D No ale každopádně bylo vidět, že na mě něco vidí, přestože jsem si celou dobu na sjezdu lámal hlavu, co. Jak už jsem napsal, byla opravdu hezká, měla i takový ten "módní" styl, což asi dělalo to značkové oblečení, kterého měla jistě plný pokoj.

Žel bohu, není všechno zlato, co se třpytí. A že její oči se opravdu třpytily... Po další schůzce, kterou jsme si domluvili, mi všechno bylo jasné. Něco jsem si našel na netu, probral její profil a bylo mi hned jasné, že nejsem typ kluka, který by ji vzhledově přitahoval (nagelovaný přiteplený šamponek s oblíbeným růžovým tričkem a náušnicí), takže mi bylo jasné, co chce. A nakonec to i z naší schůzky vyplynulo, takže jsem to musel zahrát pěkně do autu. Prostě natvrdo jsem jí řekl, že nejsem bohatej, že takhle chodim normálně ne proto, že bych se bál závisti jiných lidí, kteří by mě za to pomlouvali. A kdo četl poslední souvětí ve třetím odstavci tohoto článku, je mu jasné, proč jsem se z toho vyvlíkl tímhle způsobem.

Bylo to smutné, ale zároveň tak pěkné. Ona je hodná, příjmená, společenská, krásná. Ale je ten typ, který neví, kdy má dost a chce stále víc a víc a když už ji nemá kdo co nabídnout, přejde jinam. Trochu jako parazit. Ale ten, který zase všechno zpátky rozdá někomu dalšímu. Je to velice zajímavá povaha, se kterou jsem se ještě nikdy nesetkal.

Tento poslední zážitek mi přinesl hodně nového poznání. Nikdy jsem netušil, že někdo takový může existovat. Ani jsem o nikom takovém jikdy neslyšel. No, každpádně jsem opět zůstal úspěšně single, takže vzhůru do nových zítřků a kdo ví, na koho narazím příště, snad to nebude klíště :D No, do léta ještě času dost :D
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lamič Lamič | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 19:42 | Reagovat

Tak jsem rád, že jsem si od tebe nakonec mohl přečíst něco aktuálního :)

Osobně jsem se do takové situace zatím ještě nedostal a popravdě nevím, jak bych po zjištění reagoval. Ale někdy bych si to hrozně rád chtěl zkusit, zda bych měl pevný charakter a poslal ji někam, nebo ne :-)

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 19:54 | Reagovat

Mně k tobě charita absolutně nepasuje...když si vzpomenu na některý tvoje minulý články.

Takže se musím zeptat - fact or fiction?:)

3 Laman Laman | 9. listopadu 2015 v 20:17 | Reagovat

příběhy a texty zde uveřejněné jsou fiktivními a nepravdivými uměleckými díly.
jenom blázen by jakékoli informace, které zde nalezne, považoval za fakta

4 Lamič Lamič | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 21:50 | Reagovat

[3]:Nicméně je to podle mě hezky napsané :)

Jedinej průšvih vidím v nadpisu a úvodních slovech, které docela rychle prozrazují, o čem to tak asi bude. Pokud si to srovnám s jedním článkem (teď si nepamatuji název), kde autor psal o snu, tady pointa vyjde najevo až přiliš brzy.

5 Míša K. Míša K. | Web | 9. listopadu 2015 v 22:01 | Reagovat

Takový novodobý Robin Hood. Ono je snazší ty peníze dostat, než ukrást,

6 zpravar zpravar | Web | 9. listopadu 2015 v 22:27 | Reagovat

[1]: Obo to bylo jednoduche. Bud penize, nebo ona. A vzhledem k tomu, co mam radsi, tak volba byla jasna :D Ale zase ne ze by penize u me hraly velkou roli, pro me je nejdulezitejsi cas :)

[2]: Me samotneho to prekvapilo, jakou mi to udelalo radost. Jestlu je to pravda nebo fikce, necham na ctenarich, at si vyberou :)

[3]: Pravda nebo lež, co na tom záleží? Dulezite je to, co si z toho ctenar odnese. A jestli tomu veri nebo ne, je ciste na nem :) Jen bych rad pripomenul, ze tu jsou dve rubriky - "Story" a "z osobniho zivota" a urcite to neni bezucelne :)

[5]: Takova slecna Hoodová :D

7 Pufflie Pufflie | E-mail | Web | 27. prosince 2015 v 14:15 | Reagovat

Tak k alespoň o další zkušenost víc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
-